Zahraniční tisk označuje Jana Bartoše za "jednoho z nejlepších evropských klavíristů" a “emotivního a kultivovaného interpreta". Vystupuje na sólových recitálech, s významnými orchestry a na koncertech komorní hudby po celém světě. Jeho nahrávky Janáčkovy, Mozartovy, Beethovenovy a Novákovy hudby pro vydavatelství Supraphon si vysloužily mezinárodní uznání kritiků
z časopisů Gramophone, Diapason, BBC Music Magazine, The Times, American Record Guide, The Guardian a dalších.
Jeho nejnovější album z roku 2023 představuje klavírní díla Miloslava Kabeláče a Bedřicha Smetany.
V loňském roce se Jan Bartoš vrátil do Spojených států, kde vystoupil a vedl mistrovské kurzy na Mezinárodním klavírním festivalu v San Francisku a poté v New Yorku ve vyprodané Bohemian National Hall. Na jaře loňského roku vystoupil s recitálem ve virtuální podobě festivalu Hong Kong Arts a vrátil se i na festival Pražské jaro, kde se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod vedením Ilana Volkova provedl Prokofjevův Klavírní koncert č. 1. Stejný koncert představil se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod vedením Kristjana Järviho na Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka v Ostravě.
Mezi nadcházející koncerty patří sólové recitály a mistrovské kurzy ve Spojených státech (Cleveland, Madison a New York), na festivalech Piano aux Jacobins v Toulouse, Spinacorona v Neapoli, International Arts v Šhangaji, a turné s Dmitrym Sitkovetskym a New European Strings. V předchozích sezónách vystoupil Jan Bartoš s vyprodaným sólovým recitálem na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného v Praze, provedl kompletní Janáčkovo klavírní dílo na Mezinárodním festivalu Janáčkovo Brno a s Pražskou komorní filharmonií vystoupil v Griegově Klavírním koncertu a moll a Dvojkoncertu Bohuslava Martinů. Pravidelně vystupoval s Českou filharmonií, zejména pod vedením Jiřího Bělohlávka.
První studiová nahrávka Klavírního koncertu Vítězslava Nováka s Jakubem Hrůšou a Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pro vydavatelství Supraphon získala Cenu Anděl za nejlepší klasické album roku 2020. The Guardian zvolil nahrávku klasickým albem týdne a The Sunday Times ji vyzdvihly jako ''hodnou poznání v Hrůšově a Bartošově idiomatickém podání''.
V roce 2019 natočil Bartoš pro Supraphon souborné klavírní dílo Leoše Janáčka, které se setkalo s velkým ohlasem kritiky.
Časopis Gramophone jej vybral jako Editor's Choice s tím, že "snadno obstojí vedle referenčních janáčkovských kreací"
a dodal, že “Bartoš, podobně jako jeho někdejší učitel Ivan Moravec, přijímá a zvnitřňuje Janáčkův intimní, konverzační zvukový svět takový, jaký je, a zároveň skladatelovy často strohé textury naplňuje zvukovou plností a třpytivou průzračností" (Gramophone). Americká celostátní veřejnoprávní rozhlasová stanice NPR zařadila nahrávku do svého výběru "10 alb klasické hudby, která předznamenávají příští desetiletí”. Server MusicWeb International ji zařadil mezi Nejlepší alba roku 2019:
„Jeho klavírní tón je nádherně průzračný, a přesto má v sobě spoustu vřelosti… Tento poslední žák Ivana Moravce může snadno stát vedle Firkušného.“
Mezi Bartošova další CD vydaná Supraphonen patří dvojalbum Beethovenových sólových klavírních děl a Mozartových koncertů s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem. Beethovenovo album získalo pětihvězdičkovou recenzi v BBC Music Magazine:
"vše na této nahrávce je vynikající […] jeho podání Arietty z op. 111 je nevýslovně úchvatné." Také Mozartovy koncerty se setkaly
s pochvalnými recenzemi významných kritiků: "Bartošova svěží artikulace a zpěvné legato nejsou nikdy daleko od ducha skladatelových rozjasněných komedií" (The Sunday Times).
Na pozvání Alfreda Brendela se Jan Bartoš objevuje jako sólový interpret na DVD Supraphonu My Musical Life z roku 2021, které oslavuje klavírní legendu u příležitosti jeho 90. narozenin. Alfred Brendel se o hře Jana Bartoše uznale vyjádřil následujícími slovy: "Jan Bartoš je jedním z mých nejpůsobivějších a nejzajímavějších mladých kolegů. Virtuozita se u něj snoubí s hlubokou přemýšlivou muzikálností."
Jan Bartoš je držitelem řady ocenění a stipendií, mimo jiné 1. ceny na soutěži Zaslavsky-Koch (New York), ceny Peter S. Reed Foundation (New York), International Mieczyslaw Munz Award (New York), Rotary Musikförderpreis (Německo), Concertino Praga (Česká republika), Rucorva Trust Award (Nizozemsko) a Schimmel Prize (Německo).
Jan Bartoš je držitelem diplomu Professional Studies na Manhattan School of Music v New Yorku a doktorátu na Akademii múzických umění v Praze. Byl posledním žákem legendárního klavíristy Ivana Moravce. Po studiích v České republice u Martina Ballýho a Miroslava Langera pokračoval ve zdokonalování svého umění v zahraničí pod vedením Alfreda Brendela, Leona Fleishera, Jamese Tocca a Zenona Fishbeina. Absolvoval mistrovské kurzy komorní hudby u Roberta Manna z Juilliard String Quartet a Lawrence Duttona z Emerson String Quartet.
Jan Bartoš je zakladatelem a ředitelem mezinárodního festivalu a institutu Prague Music Performance,
inovativního festivalu a instituce, která pořádá koncerty napříč hudebními žánry, mistrovské kurzy, přednášky
a rezidenční pobyty. Je také uměleckým ředitelem mezinárodního festivalu Americké jaro a Akademie Ivana Moravce.
Od roku 2020 působí jako pedagog klavíru a komorní hudby na Akademii múzických umění v Praze.
rozhovory
His Voice 10/2022: S Janem Bartošem o Prague Music Performance. Čtěte zde
KlasikaPlus 10/2021: Jako posluchače mě zajímá hudba na pomezí. Čtěte zde
ČT Art 3/2021: Pod taktovkou výjimečné situace: Jak se cítí klavírista Jan Bartoš. Čtěte zde
Harmonie 1/2021: Bachovu hudbu potřebuji pro očistu duše. Čtěte zde
ČRo Vltava 11/2020: Od pěti let jsem nepochyboval, že svůj život zasvětím klavíru. Čtěte zde
KlasikaPlus 9/2020: Na koncertě chci být svobodný. Čtěte zde
OperaPlus 5/2020: Klavír je chameleonem mezi hudebními nástroji. Čtěte zde
Respekt 11/2020: Hledat to dobré. Čtěte zde
recenze
Čt Art 12/2019: Ideální vstup pro ty, kteří chtějí Janáčkovu hudbu dostat pod kůži. Čtěte zde
Aktuálně.cz 11/2019: Jiné žánry nejsou "odreagování". Bartoš je výjimečný pianista i organizátor. Čtěte zde
Aktuálně.cz 9/2019: Bartošova klavírní nahrávka: snad nejpůsobivější obraz z hlubin Janáčkovy psychiky. Čtěte zde
TIP HARMONIE: Výjimečné provedení raného i vrcholného Nováka. Čtěte zde
GRAMOPHONE
Jan Bartoš hraje Janáčka
Jan Bartoš vás vtáhne do Janáčkova podmanivého světa zvuku hudbou, která je otevřená a přece jaksi osobní, jejíž každý řádek i detail je proveden již od samého začátku s představivostí a hlubokou přemýšlivostí.
Jan Bartoš navazuje na své dvě první nahrávky vydané na Supraphonu, první zasvěcené Mozartovým klavírním koncertům (10/17) a druhé Beethovenovým sonátám (A/18), diskem Janáčkovy klavírní hudby, který snadno obstojí vedle takových určujících janáčkovských skvostů, jež vytvořili Rudolf Firkušný (DG, 6/72), Charles Owen (Somm, 7/03) a Håkon Austbø (Brilliant Classics). Stejně jako jeho učitel Ivan Moravec přijímá Bartoš Janáčkův intimní, hovorný zvukový svět takový, jaký je, a vnitřně se s ním ztotožňuje, přičemž dodává často chladným texturám skladatele tónovou plnost
a mihotající se průsvitnost.
Bartoš si však současně zachovává klasickou odměřenost a zůstává věrný zápisu. V Adagiu Sonáty je jedním z mála klavíristů, kteří dokáží zřetelně značená marcata a staccata provést tak, aby byla smysluplně slyšitelná. V úvodních a závěrečných pasážích zase slyšíme, jak Bartoš (stejně jako Moravec) prudce uvolňuje pravý pedál, aby zde skutečně vynikly svérázné šestnáctinové pomlky. I v katalogu hemžícím se skvělými provedeními cyklu V mlhách (Zcela jedinečná je zpěvná intimita živé nahrávky Piotra Anderszewského z Carnegie Hall – Virgin/Erato, 08/2009), Bartošovo podání odhaluje fascinující detaily, které si můžeme vychutnat. Ve třetí části vynáší levou ruku do o něco více povzbudivě rytmické polohy než jsme obvykle zvyklí slýchat, a dává si pozor na to, aby se nenechal unést neúprosnými akcenty středního appassionata ve vyvrcholení a nepřerušil tak plynulý proud narace. Bartoš nám zprostředkovává decentní, avšak postřehnutelné rozdíly překotných změn mezi polohami Presto a Meno mosso v poslední části, což se lehko řekne, ale hůř provádí.
Bartošův dar pro skvěle vybroušenou charakterizaci se dále projevuje v průběhu výběru z cyklu Po zarostlém trávníčku. Za pozornost stojí například jeho diskrétní posuny v důrazu na opakování ve skladbě Naše večery, perfektně načasované accelerando a návrat do tempa ve skladbě Pojďte s námi! nebo to, jak gradace témbrů ve skladbě Tak neskonale úzko podtrhují skrytou komentující úlohu středních hlasů. Přestože Janáčkovy rané Thema con variazioni obsahují jen náznaky jeho vyspělého stylu, jeho mazaná přisvojení Mendelssohna, Schumanna a Brahmse nepůsobí neskrytě nepůvodně. Bartoš si zde zjevně užívá detaily jako posedlé rytmy třetí variace, šestou variaci zase vyzpívá odspodu nahoru a nechává se při tom vest hutným basem.
Doprovodný text k albu sestává z obsáhlého rozhovoru mezi Bartošem a muzikologem Jiřím Zahrádkou, který se tímto repertoárem detailně zaobírá. Text tak poskytuje cenný dodatek
k znamenitě provedené a vysoce uspokojující nahrávce, která by neměla uniknout žádnému obdivovateli Janáčka.
Jed Distler, září 2019
DIAPASON
"Jan Bartoš ví, jaký smysl dát tomu či onomu dozvuku, jak volně přistupovat k metru či jak vést hlasy, aniž by nám však chtěl dávat lekci analýzy. Postupuje velmi citlivě, projevuje rozmanitost artikulace a přistupuje k programu se vzácnou inteligencí."
Nicolas Derny, září 2019
BBC MUSIC MAGAZINE
"Bartoš dokáže skvěle vystihnout intimní charakter těchto neokázalých skladeb pomocí nádherných legatových linek... toto skvěle nahrané album si bezesporu zaslouží doporučení."
Jan Smaczny, září 2019
THE NEW LISTENER
"Klavírista Jan Bartoš přistupuje ke každé ze skladeb specifickým způsobem. V případě raných variací vyvolává téměř klasickou atmosféru na způsob Beethovena či Mendelssohna, s důrazem na jasné a virtuózní vedení melodie. Romantické miniatury z cyklu „Po zarostlém chodníčku“ znějí pod jeho prsty něžně, melancholicky, ale ne sentimentálně, přičemž zvuková průzračnost zůstává zachována."
Oliver Fraencke, srpen 2019
ORF Radio
"Vřelý a současně transparentní zvuk jeho klavíru odhaluje skrytou melancholii skladeb. Bartoš věnuje pozornost i drobným detailům a dává tak hudbě hlubokou výmluvnost."
Rainer Elstner, srpen 2019
PIZZICATO
"V jeho podání zní hudba velmi prostě a soustředěně – a zároveň tvoří mocné narativní proudy, jež fascinují bohatstvím detailů. Bartoš má k Janáčkovi blízko svým krajovým původem a toto pochopení Janáčkova světa dokáže artikulovat mistrovsky, s jemnými nuancemi, napětím a přesvědčivostí."
Remy Franck, červenec 2019
MUSICWEB INTERNATIONAL
„Jeho klavírní tón je nádherně průzračný, a přesto má v sobě spoustu vřelosti… Bartošovy běhy v tichých pasážích jsou úchvatné, připomínají šňůru perel. Tento poslední žák Ivana Moravce může snadno stát vedle Firkušného.
Leslie Wright, červenec 2019
BBC RADIO 3 RECORD REVIEW
„Jan Bartoš rozumí Janáčkově hudebnímu jazyku instinktivně, což se v jeho projevu zračí v intimitě spojené s intenzivními emocemi. Zvuk nahrávky je detailní a osobní a dobře se hodí k jeho stylu hry.
Andrew McGregor, červen 2019
EUROPADISC I THE DISC OF THE WEEK
Sonáta 1.X. 1905 je jedním z Janáčkových nejodvážnějších a nejpronikavějších děl a Bartoš bezchybně uchopuje jeho bolestnou naléhavost prostřednictvím hry plné strhující zemitosti spojené s impozantní technikou… Tento disk, který byl skvěle nahrán týmem Supraphonu a který doprovází nesmírně zajímavý přepis rozhovoru mezi Bartošem a předním odborníkem přes Janáčka, Jiřím Zahrádkou, by neměl chybět v žádné vážně myšlené sbírce Janáčkových děl, neboť na poli této hudby jednoduše exceluje
ve všech ohledech. Každá, kdo se zajímá o klavírní hudbu 20. století, českou hudbu nebo jen dobrou hudbu, by si ho neměl nechat ujít.
Červen 2019
HARMONIE
Jan Bartoš je ve fyzickém projevu u nástroje neokázalý, vnořený do vlastního nitra, přitom od sebe zcela ustupuje, aby dal vyniknout hudbě. Není to jen otázka povahy, ale také sebekázně
a schopnosti soustředit veškerou energii jen a jen do hry, z níž poté tryskají silné emoce. Ví přesně, kdy se v hudbě krátce nadechnout a kdy ji nechat rozeznít do větší šíře. Přirozeně přechází z meditační nálady do strhující bouře, z bezútěšnosti k naději.
Dina Šnejdarová, duben 2019
BBC MUSIC MAGAZINE
Jan Bartoš hraje Beethovena
PROVEDENÍ ★★★★★
ZVUK ★★★★★
Český klavírista Jan Bartoš uvádí tento dvojitý disk krátkou předmluvou, v níž se zamýšlí nad strategií alba. S přihlédnutím k různorodosti Beethovenova díla a ke zjištění, že skladateli mohlo trvat desítky let než se jeho myšlenky plně rozvinuly, vysvětluje Bartoš proč dospěl k tak neobvyklým spojením. Bartoš se může pyšnit vznešeným původem – byl posledním studentem Ivana Moravce a studoval i u Alfreda Brendela – a jeho přístup ke klavíru je nad míru vytříbený. Všechno na této nahrávce je mimořádné, ale rovněž vyvolává překvapení: koho by kdy jen napadlo, že provedení Sonáty C Dur op. 2 č. 3 posluchači učaruje více než brilantně zahraná Appassionata?
Pod Bartošovým hřejivým, pružným a disciplinovaným úhozem se vynořuje první věta této virtuózní, rané sonáty ovlivněné Haydnem s neuspěchanou velkolepostí, Adagio se odvíjí ve vší vznešenosti a Scherzo i závěrečné Allegro se obejdou bez jakýchkoliv teatrálností. Sonáta E dur bývá občas zavrhována jako triviální, ale delikátnost Bartošova přístupu v ní odhaluje jak její kvartetové textury, tak její kradmou decentnost. Bartoš možná nedokáže ze 32 variací vytáhnout kouzelný šerosvit jako se to podařilo Evgeny Kissinovi na nahrávce Deutsche Grammophon minulý rok, ale více než dostatečně obhajuje své tvrzení, že Beethoven sám považoval toto mimořádně nahuštěné dílo jako laboratoř pro budoucí hudební pokusy.
Bartoš pojímá Bagately op. 126 jako přechod mezi Devátou symfonií a pozdními kvartety a dovoluje zvukovému světu každé z nich, aby se rozvinul a našel si svůj skutečný charakter. Arietta op. 111 je zde tak nádherná, že by bylo ztrátou času pro ni hledat ta správná slova. Její poklidná krása plane zářivým plamenem, načež se odevzdává do extatického, trylky ověnčeného závěru.
Michael Church, říjen 2018
SEEN AND HEARD INTERNATIONAL, THE BEST OF 2017
Bartoš nabízí přednes, který by bylo možné charakterizovat jako „hluboce promyšlený“. Jeho klavírní umění pokrývá škálu od výmluvnosti lidské řeči až po eleganci zpěvu s naprostou přirozeností.
Bernard Jacobson, prosinec 2017
THE SUNDAY TIMES
Nedávno zesnulý Jiří Bělohlávek a jeho orchestr si libují v Mozartových temných, dramatických harmoniích připomínajících Don Giovanniho, zatímco ze svěží artikulace a zpěvného legata sólisty je neustále cítit elán radostnějších komedií skladatele.
Hugh Canning, srpen 2017
